84 | xantypa březen 2013
text Martina Fialková | foto Jiří Skupien a Laurent Brunaud
Má rád Ježkovu písničku ŽIVOT JE JEN NÁHODA a přiznává, že jeho vlastní život ovlivnila řada náhod a možná i štěstí. To však přeje připraveným. A tak se Jaroslav Šonský, vynikající houslista, pedagog a také hudební organizátor, dostal z Lomnice nad Popelkou přes Prahu do Švédska, odkud pak objel celý svět.
Z Lomnice do světa
V pěti letech se sám přihlásil na hodiny klavíru k učitelce Bendové. Překvapení rodiče později jeho rozhodnutí potvrdili a výuku zaplatili. Zanedlouho přibyly housle, z nichž se díky učiteli Krásovi stal pro Jaroslava nástroj číslo jedna. Přestože se mu do Prahy ve čtrnácti samotnému vůbec nechtělo, studia na konzervatoři u prof. Ludvíka a později na HAMU se mu stala tou nejlepší přípravou. Na akademii byl jeho učitelem Alexander Plocek, rovný a čestný umělec, který mladého houslistu ovlivnil i lidsky. Po studiu musela přijít vojna – a s ní služba v Armádním uměleckém souboru (AUS). „U řady posádek, kde jsme vystupovali, chápali vojáci povinnou návštěvu našeho koncertu téměř jako součást vojenské šikany,“ směje se Jaroslav. Přes všechnu absurditu a kuriózní zážitky vzpomíná na vojnu v době zadrátovaných hranic s humorem. Už během studií se seznámil se svou budoucí ženou, Švédkou pracující v Praze na velvyslanectví. Dostali se zákonitě do hledáčku tajné policie. Po vojně nastoupil do Symfonického orchestru Československého rozhlasu, ale režim mu dal najevo, že on v zahraničí koncertovat nebude. Po dlouhém váhání se v roce 1975 se ženou rozhodli k odchodu. Do Švédska se sice dostal legálně, nebyla to emigrace, proto ovšem nemohl čekat žádnou pomoc od švédského státu. Konečně mohl svobodně cestovat. Na mistrovských kursech u těch nejlepších interpretů ve světě si ověřil, jak byla pražská studia kvalitní.
Pravda na pódiu
Dlouho neměl důvod být v kontaktu s Československem. Rodiče již nežili a s rodnou zemí ho pojila jedině česká hudba. Propagoval ji hned po příchodu do Švédska, kde založil vlastní komorní ansámbl. Později i v symfonickém orchestru, v němž působil. Nejraději ale hrál s vlastním triem. Jeho EPOS trio a EPOS trio Berlin dostávala stále lepší kritiky. „Hudba je mým náboženstvím,“ říkává Jaroslav, a dodává: „V politice i v náboženství je snadné člověka oklamat. Na pódiu se ale nemůže projevit nic jiného než pravda.“ Pak přišlo pozvání do Kanady, nejprve na mistrovské kursy, pak na koncertní turné s triem a nakonec i nabídka vyučovat na hudební univerzitě v Brandonu. V taxíku, který ho poprvé vezl v Kanadě z letiště, zněla Dvořákova Novosvětská. „Ovšemže jsem byl dojatý,“ vzpomíná. Syn tam začal chodit do první třídy a rodina dodnes na Kanadu vzpomíná v nejlepším. Bylo to koncem 80. let a v Evropě se hroutily komunistické režimy. Otevřely se nové možnosti spolupráce s rodnou zemí a Jaroslav se těšil zpět do Evropy, kde po zániku železné opony nastalo období velké kulturní zvědavosti.
Jeho nápady jsou pro mnohé nepochopitelně
idealistické. Slovem, činem i materiální pomocí
a projevem důvěry neváhá podpořit toho, v kom
vidí hořet plamínek. Bytostnou potřebou umělce
je harmonie a porozumění mezi lidmi.
Hlava plná ideálů
Radost z pádu komunismu Jaroslav dnes vyjadřuje zdánlivě paradoxně: „Měl jsem zároveň strach z té obrovské euforie.“ V té době se stal členem nově založené Mezinárodní společnosti Bohuslava Martinů. Návraty domů byly stále častější, otevřela se možnost spolupracovat s českým velvyslanectvím i nově vzniklým Českým centrem ve Stockholmu. „Tak vznikl třeba festival k 10. výročí sametové revoluce, Židovský festival, zval jsem na vystoupení a během turné hostil řadu českých hudebníků a vzal jsem také na turné do Prahy náš symfonický orchestr,“ vzpomíná Jaroslav. Je ale třeba dodat, že od nápadu k posledním detailům realizace takto velkých projektů je vždy dlouhá cesta, často i s mnoha nečekanými překážkami. Čestnou cenu Gratias Agit z rukou ministra zahraničí v roce 2003 nedostal tedy náhodou. Největší úkol ale před sebe postavil až později, v podobě uspořádání velkolepé premiéry Symfonických fantazií Bohuslava Martinů v Norrköpingu, která byla součástí mezinárodního projektu MARTINŮ REVISITED (2009), a druhého turné švédského symfonického orchestru do České republiky s česko-severským programem v době švédského předsednictví EU. Svým charismatem a nápady očkuje zahraničním dirigentům i hudebníkům zájem o tvorbu českých skladatelů, a sám nepřestává koncertovat po celém světě – třeba až v Brazílii.
Hudba nezná hranice
Nikdy nezapomene na dva z dlouhé řady svých koncertů: ve Stockholmu hrál pro švédského krále Gustava Adolfa a v Německu pro tři prezidenty – Weiszäckera, Raua a Václava Havla při poslední návštěvě českého prezidenta. Sám také nahlédl do politiky. „Nešlo mi o budování kariéry, ale o konkrétní pomoc kultuře,“ komentuje Jaroslav svoje aktivity v komunální politice doma ve Švédsku. „Mám rád, když lidé mají ideály a dokážou za nimi i jít,“ říká. Přitom jeho nápady jsou pro mnohé nepochopitelně idealistické. On sám slovem, činem i materiální pomocí a projevem důvěry neváhá podpořit toho, v kom vidí hořet plamínek. Bytostnou potřebou umělce je harmonie a porozumění mezi lidmi. Čím je pro našince zajímavá severská kultura a proč se z potomka místo hudebníka stane pilot? To jsou otázky, které si Jaroslav klade v posledních letech. Syn, který po náročném studiu našel domov nad oblaky, jezdí rád i do Prahy. Jaroslav tu má nyní druhé zázemí. Díky bohaté umělecké kariéře je typickým Evropanem, pro nějž hranice nejsou důležité. Rád však přiznává, že jeho hudební srdce tluče v Praze nejhlasitěji, rodí se tu i nové nápady. Nedávno dokonce, pod Jaroslavovým vedením, i nový smyčcový soubor Martinů Strings Prague. Dokument ČESKÉ KOŘENY VE ŠVÉDSKU, v němž Jaroslav vystupuje, a který doprovodil symbolicky mj. i svou interpretací Smetanovy skladby Z DOMOVINY, dokládá, jak hudba spojuje národy. „A to je myšlenka, kterou se řídím dodnes,“ potvrzuje.
březen 2013 www.xantypa.cz | 85
2013
Jaroslav Sonsky in Xantypa magazine 2013/3
